THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polská scéna je co se týče vzniku nových a nových zajímavých kapel na tom nesrovnatelně lépe, než ta naše, což koneckonců neříkám poprvé. Jsem nucen si na tuto pravdu vzpomenout i během poslechu novinkového EP pětice říkající si NEUROTHING, která navíc svůj výtvor opatřila zdařilým a graficky příjemně vyvedeným obalem i bookletem. Není to však jen pozlátko ukrývající hudební prázdnotu? Ne, tohle naštěstí není ten případ.
Zbystřit by měli hlavně fanoušci natlakovaného riffování ala MESHUGGAH, neboť k těm by NEUROTHING musel přirovnat snad každý, kdo se na tomto poli alespoň trošku orientuje. Mladá kapela, která se zformovala teprve před rokem se totiž vzhlédla v moderním pojetí metalu, jak jej presentují právě zmiňovaní Švédové. Nejdůležitějšími součástkami tohoto metalového stroje jsou úderná rytmika a nekompromisní kytarová bruska, která svým pojetím občas připomene třebas i americkou PANTERU v dobách „Vulgar Display Of Power“ (1992) anebo „Far Beyond Driven“ (1994). Uřvaný vokální projev Chupasangreho pak nese všechny typické rysy takto pojaté muziky. Pozitivně pak lze hodnotit i občasné pokusy o čistý zpěv, kterých by dle mého názoru mohlo v budoucnu jen přibývat. Zvuková stránka nahrávky splňuje všechny nároky na ní kladené. Jednotlivé nástroje znějí vskutku nekompromisně a čistě.
Čtyřskladbový vstup NEUROTHING na scénu lze charakterizovat jako povedený a rozhodně ne zbytečný. Pevně věřím, že Poláci mají na to, aby se jejich tvorba ze 100%-ního vlivu těch slavnějších brzy dokázala oprostit a přijít i s nejednou originální a zajímavou myšlenkou. Koneckonců tyto náznaky lze vypozorovat i v tomto demu.
PS: Z domovských stránek kapely lze kromě MP3 ukázek stáhnout i klip ke skladbě „Macheta".
První demo mladé polské bandy NEUROTHING nabízí osvědčené power/thrash metalové postupy. V existenci této kapely lze do budoucna vytušit pozitivní perspektivu.
7 / 10
Buli
- bicí
Sloma
- kytara
Bocian
- basa
Kazub
- kytara
Chupasangre
- vokály
1. Never Core
2. Macheta
3. Anomaly
4. Vanishing Celestial Bodies
Vanishing Celestial Bodies (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Jacek Chraplak & NEUROTHING
Studio: Laronermma Recording Institute
Ano, v hudbě NEUROTHING se dají snadno vystopovat vlivy PANTERY i MESHUGGAH, přihodil bych ještě i špetku podobnosti s FEAR FACTORY, které slyším například v úvodu skladby „Anomaly“. Dost slušně to šlape a silný, často v nervně vypjatých polohách se pohybující vokál má velký tlak. Najdou se i zajímavá vokální zpestření, náladová uvolnění tempa, oživující jsou i krátké kontrastní emo vsuvky v závěrečné skladbě. Celkově opravdu nadprůměrný počin začínající skupiny.
Záležitost na nějaký ten poslech... není to zlé, ale nějak zvlášť hodně poslechů to taky nedá... +- půl bodu
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.